Jednou Praha-Londýn, prosím

Když teď nad tim tak přemýšlím, tak zpětně nevim, kde jsem vzala ty "koule" na to, abych se sebrala a vydala sama do cizího města. Nicméně jsem ráda, že se tak stalo a tady je, jak to vlastně začalo.

Když jsem se měla v létě 2014 (to zní hrozně) připravovat na přijímačky na magistra, hrozně se mi nechtělo učit a tak jsem v rámci prokrastinace výmýšlela různé plány B, co budu dělat, když se na školu nedostanu. Tak se mi to vrylo pod kůži, že jsem hledala místa, kam by bylo možné odcestovat a chvíli třeba pracovat, trochu si užít a za rok se vrátit zpět. Mým snem vždycky byly Státy, ale ty jsem po chvíli zavrhla, protože to neni až taková sranda tam jet na blind a něco si na místě hledat. A od začátku jsem věděla, že au pair dělat nechci. Z mého hledaní tak nějak vyplynul Londýn, protože jsem chtěla do anglicky mluvící země, abych tu mojí tragickou angličtinu posunula na trochu vyšší level (moje angličtina je pořád tragická..) a zároveň někam, odkud si mě budou moc rodiče rychle odvézt, když selžu. Když přišly přijímačky, ani nevím, jestli jsem se tam chtěla dostat a nebo naopak dostat "znamení", že mám teď zkusit něco jiného. Výsledky byly hned druhý den a já se nedostala o pár bodů. Ani mě to nijak moc nemrzelo a naopak usnadnilo rozhodování, jestli studovat nebo si dát pauzu.

A já když si něco umanu, tak to je pak fofr, takže jestli si dobře pamatuju, tak hned druhý den jsem si koupila jízdenku na bus (prostě bych se do jednoho kufru do letadla nevešla no, takže pohodlí muselo jít stranou) do Londýna. Jenže co člověk nechtěl, přišlo dodatečné přijetí ze školy. A co mám teď jako dělat?! Chvíli jsem váhala a nakonec se stejně rozhodla pro cestu do Anglie. Zkoušela jsem to ještě ve škole uhrát na přerušení, že jsem nejdřív přijatá nebyla a tak jsem si vše zařídila v Anglii a za rok bych nastoupila, jenže na F1 (VŠE) jsou trochu bestiální a poslali mě slušně někam (i když jsem jim oskenovala mou jízdenku na bus!!).

Pak nastalo období nějakých 20 dní, kdy jsem musela všechno tak nějak "naplánovat". Doprava by byla a na řadu přišlo ubytování. Po X hodinách strávených na netu a hledáním nejdřív hodně naivní iluze vlastní garsonky, jsem pochopila, že jedinou finančně dostupnou možností bude share house (vlastní nebo sdílený pokoj, sdílená kuchyň a koupelna). Na internetu toho bylo mraky, různé české, anglické, slovenské a kdejaké agentury, ale nevěděla jsem, jestli tomu můžu věřit a představa, že přijedu a nebudu mít kam složit hlavu, mě opravdu nelákala. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že využiji služeb Student Agency a objednám si ubytování v share housu přes ně, abych měla nějakou jistotu a v případě nějakých potíží se na ně mohla obrátit. A taky jsem to brala jako ubytování na pár týdnů a že na místě se budu poohlížet po něčem jiném.

Jelikož mám ráda všechno naplánované a když nemám, tak jsem hodně nesvá (bohužel se to s věkem zhoršuje..), googlila jsem dál a narazila jsem na Čecha, co žije v Anglii a pomáhá ostatním s hledáním práce tím, že rozešle CV na několik stovek restauračních a hotelových zařízení a vy pak jste údajně bombardováni mailama a telefonátama. Řekla jsem si, že nemám co ztratit a kontaktovala jsem ho. Vypiloval mi CV a motivační dopis a jen se čekalo až budu v UK a bude to moc rozeslat. Zpětně si říkám, jak jsem byla důvěřivá a divim se, že jsem nikomu nenalítla.

Dny se nekompromisně krátily a já se tak pomalou loučila s prací, kamarády, rodinou a naříkala nad stále se víc zaplňujícím kufrem. Myslim, že mnozí si mysleli, že jsem za měsíc zpět, popravdě, já jsem si to taky trochu myslela, ale ne, já to prostě dokážu!! Na druhou stranu někteří mi řekli, že si myslí, že už tam zůstanu (no přinejmenším jsem zůstala déle než bylo v plánu).

Přišel den D, 8. 10. 2014, a rodina mě vezla na Florenc, odkud jel autobus. Co si pamatuju, tak já jsem byla docela v pohodě, vysmáta a odhodlaná zažít nové dobrodružství. Rodiče to nesli ale asi trochu hůř. Jako nejstarší dcéra, jsem byla ta první, co "vylétla z hnízda" a mamka to trošku obrečela.  Ségra si mnula ruce, že hned prohrabe můj pokoj a veme co se jí líbí.  Brácha byl rád, že ta furie, co ho pořád pusinkuje, na chvíli vypadne. A taťka to aspoň navenek bral v klidu. Posadili mě do busu, společně s poměrně velkým počtem občanů naší zemičky s tmavší barvou pleti. Já si ještě tisíckrát zkontrolovala, jestli mám všechno důležitý. Pas, mobil, peníze, papírek s adresou. Jo. Můžu vyrazit do neznáma....


Pokračování příště.


BB


P. S. Když jsem psala tenhle článek, tak mi normálně běhal mráz po zádech a chtělo se mi brečet, možná trochu i pýchou, že jsem 1,5 poté stále tady, ale v úplně jiné situaci, než bych kdy vůbec předpokládala. Ve škole o pauze.